Chovy mimo zoologické zahrady nebývají čistokrevné, proto je případně lepší pořídit si jedince právě ze zoo nebo registrovaného chovu, kde probíhají pravidelné kontroly užitkovosti.

Kamerunské ovce se nepodobají kozám jen vzhledově, ale i povahově. Předními nohami naskakují na kmeny stromů a okusují kůru i listí. Je tedy žádoucí si stromy, o které nechcete přijít, zabezpečit omotáním pletiva a podobně. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně primitivní plemeno, není snadné je plně ochočit, avšak nejsou agresivní, takže jsou vhodné jako „sekačky“ a nemusíte se bát o bezpečí své ani svých dětí.

Obecně jsou poměrně dost hlučné, což se násobí, když si navyknou, že od lidí dostanou nějakou dobrotu. Není vhodné je tedy chovat v blízkosti hustě osídlených oblastí, lehce by se mohlo stát, že si sousedi budou stěžovat a v horším případě se pokusí zvířata otrávit.

Malá zahrada jim opravdu nestačí. Potřebují vhodný travnatý prostor, který mohou spásat. Občas je možné jim přilepšit granulemi, tvrdým suchým pečivem, řepou, mrkví a to především v zimním období, kdy se jejich strava skládá převářně ze sena. Neustálý přístup k čerstvé pitné vodě je samozřejmostí.

Ovce pohlavně dospívají již v pátém měsíci života, ale zařazení do chovu je vhodné až kolem jednoho roku. Rodí jedno až dvě jehňata dvakrát ročně. Ovce porod i péči o jehně zvládají ve valné většině s přehledem bez pomoci. Pokud porod matka z nějakého důvodu nepřežije, jehněte se většinou ujme některá ovce ze stáda, která je tou dobou v laktaci. V situaci, kdy se jehněte žádná neujme, lze osudu pomoci i tkz. adoptivním sprejem, který se nastříká bahnici na hlavu, tak aby nebyli zasaženy oči, a stejně tak se postříká celé jehně. Sprej neutralizuje pachy a bahnice jehně snadno přijme za své. To lze použít i v případě, kdy matka o svého potomka jeví malý nebo žádný zájem.

Dnes se ve většině případů jedná o hobby chovy nebo se používají jako „sekačky“. Není ale výjimečné, že se chovají na maso. Maso jehňat je chuťově něco mezi jehněčím a zvěřinou.